Můj život se proměnil a já začala opravdově ŽÍT. ❤️

13.01.2021

Je mi bez pár dní třicet šest let. Život doslova protekl mezi prsty a já ho do svých třiceti čtyři let žila velice omezeně. Neuměla jsem to jinak. Kopírovala jsem staré rodinné vzorce a myslela jsem si, že tak je to správně. Necítila jsem se šťastná, ale každý den jsem se přesvědčovala o tom, že tak to má být.
 

Mé tělo bylo mým zrcadlem

Odraz mé vnitřní nespokojenosti ukazovalo moje tělo. Nadváha, padání vlasů, nehezká pokožka. Vnitřně jsem cítila, že tohle není život, který si přeji žít, ale moje hlava mě vždy utvrdila v tom, že takhle je to správně. Mám dvě děti, manžela, práci, střechu nad hlavou, co chci víc?!


Chci OPRAVDOVĚ ŽÍT s pocitem spokojenosti a blaženosti tam hluboko uvnitř mě.


Nikdy nezapomenu na slova svojí babičky, která již léta není mezi námi na Zemi, která se mě ptala:

"JE NA TEBE HODNÝ?"

Tahle otázka, kterou mi babička položila, se mi vryla hluboko pod kůži na dlouhá léta.


Byl a nebyl...

S bývalým manželem jsme spolu prožili patnáct let společného žití v domácnosti. Z toho devět let jako manželé. Když jsem šla bydlet pod jednu střechu s jeho rodiči, věděla jsem, že takhle jsem to nikdy nechtěla! Však oblouznění a zamilovanost udělaly své. On nechtěl jít jinam a já si přála být s ním. Již po roce společného bydlení začaly přicházet první problémy a neshody. Byla jsem však mladá a naivní holka. Místo užívání si života s ohledem na svůj věk, jsem velice rychle začala žít rodinným životem a od devatenácti let vedla úspěšně svoji firmu. Neznala jsem nic jiného než cestu do práce a večer za tmy zpět. Dostala jsem se do kolotoče, ve kterém mi dost brzy přestávalo být dobře. Necítila jsem se dobře doma ani v práci.


Signály těla ke mně promlouvaly. Neslyšela jsem je!


V té době jsem neuměla slyšet a vnímat, co mi tělo říká. Obrovské zažívací potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Vlekla jsem je s sebou celých sedm let. Neznala jsem slovo dovolená a práce byla v mém životě celodenním vyžitím. Každý den jsem vyslechla desítky příběhů. Lidé přicházeli s důvěrou nejen k mé práci, ale i ke mně. Vykonávala jsem skvěle svoji kadeřnickou tvorbu, kterou jsem toho času naplno žila, a lidé návštěvu u mě vnímali jako terapii. Sdělovali mi své příběhy a já jsem neuměla v té době slyšet jedním uchem sem a druhým ven. Vše jsem si nosila stále s sebou. A tak není divu, že to tak mladé tělo nemohlo unést. Přesto jsem šla přes bolest a pracovala dál. Byla jsem nešťastná. Přicházela jsem domů, kde jsem se za celých patnáct let doma nikdy necítila...


Bývalý manžel se snažil učinit mě šťastnou, ale...

Byl o osm let starší a měl obrovské vazby na své rodiče, které ho držely zpátky. Topil se v tom, a tím potápěl i mě. Neuměl mi dát to, co mi možná dát chtěl. Jenže ani já jsem to neuměla dát sama sobě!

Přes všechny těžkosti jsme společně přivedli na svět a dali život dvěma nádherným dětem! To bylo naším společným úkolem v tomto životě. Dnes už to vím. A pak se to stalo.


Tma

Do mého života přišla tma. Po dvou letech, kdy jsem se snažila všemi možnými způsoby zachránit naši rodinu, a to i přes varovné signály, které ke mně neustále několik let přicházely, přišla rána poslední.

Nechtěla jsem ŽÍT!

Hluboké deprese (dodnes jsem pyšná, že jsem to zvládla bez medikamentů). Několik měsíců jsem nevycházela mezi lidi. Ze dne na den jsem zavřela firmu. Před širší rodinou jsem vše dokonale skrývala. V té době jsem měla dole 25 kg, a místo úspěchu s postavou jak z módního časopisu, jsem byla chodící smrtkou.

Přála jsem si zemřít... Nechtěla jsem se probouzet, nohy mě nenesly a každý další den byl velkým utrpením. Život mi nedával smysl, takhle ho přeci nechci žít. Něco se musí stát! Byla jsem tělem bez duše. Můj život ve mně se doslova vytrácel. Ve stavech apatie z mých úst úplně volně vycházela slova. Vše, co bylo řečeno, bylo pravdou, zapadalo to do sebe, a mozaika se mi začala postupně skládat.


A pak přišel zlom

Začala jsem sbírat své síly a nacházet řešení. Uviděla jsem záblesk světla ve tmě. Rozhodla jsem se ODEJÍT! Odejít se dvěma dětmi, vystoupit z křesťanského manželství, které mělo být na věky.

Bývalý manžel věděl stejně jako já, že takhle se žít nedá. Dostal ještě možnost jít s námi, přestože jsem dávno věděla, že naše společná cesta je u konce, že už si nemáme co předat a že se společně jenom trápíme. Neudělal to a já jsem mu za to vděčná. Jsem šťastná, že nás nechal jít.

A tak jsem ve svých třiceti třech letech, se sedmiletou dcerou, která začala právě chodit do první třídy, a se synem který začal chodit do školky, odešla. Sbalila jsem pár věcí a šli jsme domů. Ne k rodičům ani k rodině, ale do města, jež bylo vždy mým domovem. Mé srdce mě sem celý život volalo. Vyrůstala jsem tady jako malá holčinka do svých pěti let. Našla jsem nám bydlení, zařídila školu a školku a založila další salón.


Ve chvíli, kdy vaše rozhodnutí, které je skálopevné a neměnné, vychází z vašeho srdce, otevře se Vám takový proud vnitřní síly, že v tu chvíli zvládnete nemožné!


Odešli jsme v lásce!

Moje děti to zvládly báječně. Odcházeli jsme s vděčností a úsměvem. Všichni okolo se divili, jak jsme to tak dobře mohli zvládnout. Mohli, protože i ony cítily, že je to tak správně. To, že jsou děti malé, neznamená, že jsou něčím méně než my. Cítí úplně stejně, ne-li lépe než my dospělí. Po čem každé dítě touží? Po nesouladu nebo po harmonii a lásce...

Děti věděly, že táta jim zůstává. Cítily, že maminka přesně ví, co dělá. A odcházeli jsme s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že se jim ulevilo se mnou.

Svému bývalému muži děkuji za to, že jsme si dali vzájemnou svobodu a díky tomu mohly naše duše začít růst. Dnes už vím, že v našich životech nic není špatně a nic se neděje jen tak náhodou.

Dala jsem tímto rozhodnutím příležitost k růstu všem našim duším. Moje děti se doslova měnily před očima. Tolik "vyrostly" během pár měsíců života, kdy jsme byli sami. Viděla jsem to a slýchala ze všech stran od těch, co nás dobře znali a znají.


Začátek cesty osvobození duše

Odchod z manželství byl pouhým začátkem mojí cesty. Dva roky jsem na sobě intenzivně pracovala. Prošla jsem řadou seminářů a lektorských kurzů. Zpracovávala jsem svá traumata, zranění a své hluboké bolesti, které vyplouvaly na povrch. Čistila jsem svoji duši a objevovala moudrost svého těla. Byla jsem doslova fascinována tím vším poznáním, ve vlnách přicházely pocity radosti a štěstí. Nepolevovala jsem a přes další vynořované bolesti jsem to nevzdávala. Šlapala jsem dál a dál. Kolikrát jsem už neměla síly, ale já věděla, že jdu po správné cestě a že najdu CÍL.


A to se podařilo

Navrátila jsem se zpět do dětství, abych poznala, co je mojí přirozeností pro tento život. Zbavovala se všech "nálepek", které jsem za život dostala. Bořila jsem staré nefunkční vzorce a učila se žít PRAVDU a MOUDROST ŽIVOTA.

Rozvíjela jsem se v oblasti partnerských vztahů. Naučila jsem se žít samotu. Mnohokrát jsem vystupovala za hranice své komfortní zóny. Začala jsem se vracet k tomu, co je mojí přirozeností. Dokázala jsem to najednou vidět. Moje tělo začalo silně cítit a já si začala uvědomovat svoji hodnotu. Naučila jsem se v sobě číst a rozpomněla jsem se, kým doopravdy jsem!


Mé poslání

Na jednom ze seminářů, kam jsem si jela toto najít, se mi dostalo, ne od lektorky, ale od jednoho z účastníků, odpovědi: "VŽDYŤ TY TO VŠE DÁVNO VÍŠ" díval se mi tak hluboce do očí! Dostala jsem odpověď na svoji otázku, kterou jsem uvnitř sebe po celá ta léta věděla. Usmála jsem se. "Ano VÍM!". Dostala jsem zrcadlo pro svoji odpověď. Bylo to tak nádherné a osvobozující.


Cesta ke SVĚTLU

Světlo uvnitř mě sílilo každým dnem. Vedlo mě k vnitřní svobodě, nezávislosti a k propojení se vším. Poznání pospolitosti s přírodou a pochopení toho, že my jsme životem, že jsme propojení se vším okolo nás. Pochopila jsem, že naším ZDROJEM je Láska. Láska, jež je energií a vibrací všeho života kolem nás, včetně rostlin a zvířat. Pokud budeme žít v souladu se vším životem, bude se nám lehce žít. A proto musíme najít sebe, pochopit kým jsme, proč jsme přišli na tuto Zem a jaké poslání jsme si s sebou přinesli. Pochopit, že všechna správná a opravdová rozhodnutí vycházejí pouze a jen z našeho srdce - našeho zdroje Lásky.


Každá duše přišla na tuto Zem prožívat a žít

A tak jí to dovolme. Osvoboďme naše duše ze zakletí všech obav a strachů, od všeho, co nás svazuje a odpojuje od Lásky. Naučme se opět cítit v našich tělech. Buďme pravdiví a nelžeme sami sobě. Následujme hlas svého srdce a důvěřujme mu. Hlas, jež je hlasem pravdy a lásky.


"Život je pravda, pravda je láska, láska je pravda, láska je život, život jsme MY."


Když začneme žít v souladu se vším (láskou, životem...), najednou zmizí všechny naše problémy, strachy, bolesti a nemoci. Cítíme se ve svém životě na správném místě. Stojí to však odhodlání a je to každodenní práce a píle cesty ke svobodě.


Našla jsem sebe

A tak jsem po několika letech bolestí, pádů a životního dna a nyní po dvou letech intenzivní práce pochopila a objevila krásu, krásu zvanou ŽIVOT. Vážím si svého života a těším se na každý nový den. Co dnes nového prožiji? Co mi dnešní den přinese? Kolik dnes zaseji radosti, lásky a víry? Každý den s vděčností usínám. Dělám vše, co mě doopravdy baví a je mojí přirozeností. Tvořím si svůj život každým okamžikem, každou vteřinou. Jsem zodpovědná za všechny své činy a žiji tak, abych mohla být světlem a svítit na cestu těm, kteří jsou připraveni se touto cestou vydat. Vím, že k životu patří bolest stejně tak jako radost. Už se jí nebojím. Dovoluji si ji žít tak, jako všechno ostatní, co život přináší. Světlo, víra a láska ve mně mi vždy ukazují správný směr a já z každé porážky dokážu vyjít jako vítěz. Už nesoutěžím, ale žiji. Žiji opravdový ŽIVOT NA ZEMI.

Děkuji Ti ŽIVOTĚ. Děkuji...


Dodatek: Jen po tmě můžeme uvidět SVĚTLO v jeho kvalitě a SÍLE. Bolest nás sílí a vede nás k tomu osvobodit se ze zajetí sebe samých. Vždy je to jen naše volba a naše ROZHODNUTÍ, zda budeme život přežívat nebo opravdově ŽÍT.


S láskou a úctou

Jana